sobota 31. října 2015

24 HODIN HORSKÉ VÝZVY ! ! !

VÝZVA HOR MNĚ NEJBLIŽŠÍCH III.

Víkend, o který se dělil říjen s listopadem, byl nejen jedním z posledních podzímních počasně vydařených víkendů, ale také termínem závodu HORSKÁ VÝZVA 24 HODIN.

Horská výzva 24h volně navazuje na seriál závodů Horská výzva pořádaných Pavlem Zitou a jeho týmem. Závod se konal u paty Jeseníků – v Koutech nad Desnou, na okruhu dlouhém 15km s převýšením 860m. Principem bylo zdolat okruh co nejvíckrát v časovém limitu 24 hodin.
V sobotu 31. Října 2015 ve 14:00 zazněl v prostorách Ski areálu Kouty startovní výstřel. Štrúdl čítající celkem asi 100 závodníků včetně několika psů, ve 4 kategoriích
(jednotlivci – muži/ženy, 2-člené tými – muži/ženy/mix,
3-člené tými – muži/ženy/mix, dogtekking)
se vydal v protisměru sjezdové tratě bikeparku a dále po sjezdovce vzhůru k horní stanici lanovky. Odtud po asfaltu k Tetřeví chatě a poté mírným vlněním k Turistickému odpočívadlu pod Douhými stráněmi, dále přes občerstvovací stanici kousek pod horní nádrží PVE Dlouhé stráně na nejvyšší bod celého okruhu – hráz horní nádrže. Přes hráz jsme doběhli na druhý konec nádrže a dále jsme nastoupané metry už jenom ztráceli. A po červené turistické značce jsme doklesali zpátky na start do Koutů. A znovu, a znovu, a znovu, až do úplného uběhání.
            Startoval jsem jak jinak než v kategorii dogtrekking s Kačenčiným Badynkem! Kategorie, která nečítala mnoho účastníků, ale boj o první příčky nebyl o to menší. Do závodu jsme nastupovali s velkým nadšením a elánem. Prvních pár kol ubíhalo docela rychle a šlapalo nám to skoro samo. Krásné slunečné odpoledne se pomalu přelévalo do jasné noci a do třetího kola jsme vybíhali už úplně potmě, přesto nás neopouštěli síly a nadšení. V tomto kole se ukázalo jak moc magická tato noc bude! ! ! Závodníkům se naskytl pohled na nebe rozzářené průletem meteoru. „A je to tady, tohle bude moje noc“, pomyslel jsem si.
Vzhledem k tomu, že jsem očekával dlouhý a náročný závod musel jsem o to víc brát ohled na psí síly a možnosti. A tak jsme po čtvrtém kole dali asi půlhodinovou přestávku k doplnění energie a malému odpočinku. Do pátého kola jsme vybíhali asi hodinku před půlnocí, takže jsme byli teprve před polovinou celkového časového limitu. Po pátém kole jsme museli dát zase chvíli přestávku a s ubývajícími silami se zvyšovali i jednotlivé časy dalších kol. Nejvíce nás na celé trase potrápil asi silný vítr v horních částech okruhu. Kolem horní nádrže se valili mraky a foukalo tak silně, že vlny na hladině nádrže připomínali rozbouřené moře a nebylo výjimkou že nás sem tam nějaká ta vlnka pěkně osvěžila. Ale ranní svítání a první sluneční paprsky nad Jesenickými vrcholky nám vlily novou krev do žil. Výhledy z Dlouhých strání jsou kouzelné a v neděli bylo tak jasno, že bylo vidět i krkonošskou Sněžku a nebýt Pradědu určitě bych dohlídl až do Beskyd na Lysou Horu a do Frenštátu. J
V 11:37 jsme doběhli naše 8. kolečko a přestože jsem měl soupeře téměř v zádech do dalšího už jsem se nepustil.
            Do závodu jsem nešel s vysokými ambicemi ani touhou se umístit. Chtěl jsem zkusit svoje limity, zjistit jaké dělám pokroky, jak moc bych měl ještě přidat v tréninku, kolik vydrží pejsek. Vlastně to byl takový větší trénink. A mimo jiné jsem si chtěl také pořádně prohlédnout záda Zbyni Cypry, na kterého pořadatelé lákaly a určitě i nalákaly spousty závodníků. J Kdo z běžců by si nechtěl poměřit síly s „nepřemožitelným“ Zbyňkem, který trhnul rekord a dal v časovém limitu 24 hodin neuvěřitelných 11 okruhů (uběhl tedy 170 km a nastoupal přes 9400 metrů).
Mně osobně se běželo celkem dobře, lehce a bez nějaké výraznější krize. Užil jsem si to bez trápení a s dobrou náladou a troufám si říct, že pejsek stejně tak. Jen nás asi více baví běhat po trase, která se neopakuje, přírodou, která se neustále mění. Běhat pořád po stejném okruhu bylo nudné a nezáživné hlavně pro Badyho. První místo už bylo jen pomyslnou třešničkou na dortu, příjemnou odměnou za naběhané hodiny a motivací do dalších závodů.


středa 21. října 2015

Gross Mythen

Gross Mythen

Obtížnost: V+/VI- UIAA
Účastníci zajezdu: Mrqa, Javor
Kdy: 26.9. 2015
English version: jaworblog

Prolog:
Pokud trochu sledujete příspěvky na mém blogu, mohli jste si všimnout, že s Javorem se často pouštíme do všemožných pofidérních podniků, kdy často bojujeme se špatnýma podmínka, neznámou trasou apod. I když máme často "pytel" a musíme se pokořeni vracet domů, jedno je jisté - mám to rád a věřím, že to ze mě udělá lepšího alpinistu. A jeden z dalších ukázkových lezení s Javorem máte přímo před Vámi...

Ranní Gross Mythen.


Gross Mythen je výrazná dominantní hora kousek od švýcarského Schwyzu. Jako zdroj informací nám sloužil 20 let starý průvodce Urs Loetcher, který Javor splašil někde ve výprodeji. Výstupová trasa byla v knížce krásně popsána, dost odjištěná a celé to vypadalo velice hezky. Jediná věc, která nám trochu vrtala hlavou, byla otázka "Co se za těch 20 let změnilo?". Jak jsme na vlastní kůži zjistili, bohužel se toho změnilo opravdu hodně.

Přístupová cesta pod skálu byla za začátku v pohodě po značce, později se však stala poněkud triková, kdy jsme hledali hodně nevýraznou pěšinku, která se často ztrácela. Nicméně jsme asi po hodině cesty od auta přišli pod dominantní stěnu, která se tyčila 500 vertikálních metrů nad námi.

Naše výstupová cesta aneb "najdi si sám".

Nebylo úplně jasné, kde máme začít, ale moc toho jištění tam nebylo, takže jsme se rozhodli lézt tam, kde bylo aspoň něco. První délku jsem lezl já a byla dost easy. Druhou délku si vzal na starosti Javor a měl tu čest se poprat s prvním nepříjemným úsekem, kde jsme museli použít vlastní jištění. Bylo to dost nepříjemné místo a i na druhého mi dalo dost zabrat. Nicméně se ukázalo, že původní jištění bylo jen kousíček od místa, kde jsme založili vlastní jištění, jenže bylo tam zrezivělé, že nešlo prakticky vidět. Tato první nepříjemná zkušenost s jištěním byla předzvěst toho, jak to bude vypadat dál. Jištění (kdy se střídaly staré a nové borháky) bylo čím dál míň, lezecká linie byla dost nejasná a navíc skála byla s dost špatném (erodovaném) stavu, kdy nám často lítaly šutry kolen hlavy.

Kde ve vůle, je i cesta! ;-)
Tato situace se bohužel s každou vylezenou délkou zhoršovala a my jsme často museli volit únikovou cestu traverzama přes drny a keře, jelikož stěna byla dost těžká a neodjištěná. Byla to dost divočina, jelikož si cestu nahoru museli vymyslet sami a vlastní jištění jsme používali rozhodně víc než jsme měli v plánu. Tohle všechno vyvrcholilo přibližně u páté dálky, kdy jsme narazili na pytel plný nových borháků a nic nad ním. Bylo nám tedy jasné, že cesta nahoru tudy nejde.

Jelikož jsme se nechtěli tak lehce vzdát, zvolili jsme únikový traverz doleva, kde jsme doufali, že narazíme na jinou cestu, která by nás pustila nahoru. Tady jsem lezl na prvního já a musím říct, že takovejhle traverz pouze s vlastním jištěním byl dost morál a málem jsem si tam posral gaťky.

"Morální traverz" v podání Javora a tématického počasí.

Každopádně se to podařilo a my jsme se vyšvihli na mítinku, kde jsme dali na chvíli voraz. Jak se později ukázalo, tohle byla naše konečná. Cesta nahoru sice vedla, jenže přes velice nepříjemný převis, kde zrezivělé borháky umístěné nepříjemně daleko neslibovali nejpříjemnější zážitek. Poslední pomyslnou kapkou do džbánu byla vrcholová kniha, kterou jsme na mýtince našli, v níž se skvěl poslední zápis z roku 2002. No 13 let je dlouhá doba a komentář "Never more!" to vystihl do puntíku. Serem na to a slaňujem dolů.

Výhled z mýtinky.